Autorka laskavým způsobem probírá všechny významné kapitoly svého života od dětství a mládí, které prožila na venkově u Čáslavi, přes poválečné budovatelské období v Chomutově, studium v letech padesátých a tvořivě prožitá léta šedesátá až k dramatickému roku 1968, po němž následovala pracovní diskriminace její a jejího manžela Věňka Šilhána i vzdělanostní perzekuce dětí. Zajímavě píše o své práci pro Chartu 77 i později pro Československý a Český helsinský výbor. Libuše Šilhánová prošla různými stadii myšlenkového vývoje a mnoha životními peripetiemi (v mládí onemocněla tuberkulózou, potýkala se s nemocemi dětí, v sedmdesátých i osmdesátých letech byla neustále pod dozorem StB). Prostřednictvím jejího poutavého vyprávění lze sledovat zákruty novodobých českých dějin na příběhu ženy, která nikdy nepřestala usilovat o nalezení pravdy, o obhajobu lidských práv, a která byla ochotna pro obojí snášet perzekuce a příkoří.